Toothing je bomba, bluejacking hrozba

Příznivci mobilních technologií už tuší o co jde, ale já nejsem tak velkým fandou, abych měl přehled o všech mobilních vymoženostech. Před rokem mi tak unikla zajímavá zpráva o toothingu, což je nejmíň ze dvou důvodů velká škoda.

Seznámení na jedné vlně

Zaprvé, toothing je výborný nápad, jak využít komunikační schopnosti moderních mobilních zařízení k poněkud pikantním účelům. Pomocí zařízení, které podporuje Bluetooth, je možné odesílat a přijímat anonymní zprávy. Finta spočívá v tom, že na virtuální vizitce, kterou si zařízení umí vyměňovat, místo jména uvedete krátký vzkaz. Krátce princip a účel předávaných zpráv představil např. Miloš Čermák v článku Flirt v MHD (Reflex 18/2004).

Mohl více zdůraznit fakt, díky kterému této činnosti věnovala dost pozornosti většina médií, totiž že účelem seznámení je nezávazný sex s náhodným partnerem na veřejném místě (v Británii tomu říkají dogging).

O co dobrodružnější a napínavější mohlo být přepravování se hromadnou dopravou! Místo vyhýbání se holím seniorů a stěhovacím pytlům kabelkám dam v nejlepších letech jsem mohl dychtivě lovil „spřízněný“ signál.

Že by to přešlo v rozšíření mých sexuálních zkušeností, to se nebojím (díky mojí dlouholeté známosti totiž nejsem v podobných oblastech cvičený). Kolikrát jsem si ale říkal, co to ta holka/kluk pořád s tím mobilem dělá? Oni jsou na něm někteří jedinci opravdu závislí? A přitom jsem mohl doufat, že někoho nachytám při toothingu.

Vystřízlivění

Zadruhé, mám jeden ještě lepší důvod k lítosti nad tím, že jsem o toothingu dlouho nevěděl. I když je to velká škoda, toothing je hoax neboli výmysl! Kajícně to přiznává mnohem čerstvější sloupek Miloše Čermáka Něco na zub (Reflex 15/2005). Jen nevím, za co se na jeho konci autor omlouvá, protože pochybuji, že bylo v jeho silách lépe si zprávu ověřit. Určitě by mě fascinovalo, jak snadno jsem dokázal naletět. Základ hoaxu byl pečlivě vymyšlen a autoři se dobře připravili, ale přesto ani sami nečekali, jaký budou mít úspěch.

Bluejacking, tatínek toothingu, je posílání zpráv na telefony v dosahu, které klidně můžeme označit jako spam. Nevyžádané reklamní sdělení společně s výzvou k uložení kontaktu na inzerenta budeme možná potkávat v budoucnu častěji (třeba na Kenvelo svetr).

Aktivovaný bluetooth sice „žere“ baterku, ale to je menší problém, než další potenciální nevýhody. Chytří jsou např. zloději, kterým pomáhá vyhledat auta, která se vyplatí vykrást (neberte notebook nebo aspoň moderní telefon). Kromě toho, že bluejacking může být dost otravný, může dokonce být nebezpečný. Ne, nemyslím pohlavní choroby, ale bezpečnost dat a ochranu soukromí.

Jak se rozšiřují multimediální schopnosti mobilů, může být možné posílat třeba video a jednou možná i trojského koně, který udělá místo na paměťové kartě vašeho digitálního asistenta. Nedivil bych se, kdyby už dnes bylo možné identifikovat osoby (tenhle člověk si u nás koupil svetr, pošleme mu obrázek s novým modelem) a také monitorovat jejich pohyb.

Já raději chodím s vypnutým bluetooth…

Jak kvůli blogování nedolétat

Nejdřív příběh: Letuška Ellen Simonetti, známá pod přezdívkou Queen of Sky, našla na záznamníku zprávu, že zítra neletí. Prý kvůli nějakým fotkám na webu. Sedla tedy ke svému blogu (Diary of a Flight Attendant) a všechny závadné obrázky, na kterých měla oblečenou uniformu Delta Air Lines, vymazala.

Po týdnu byla pozvána „na personální“, kde se dozvěděla, že oficiální důvod vyhazovu jsou nevhodné fotky. Neoficiální důvod byl údajně blogování. Ellen podle svých slov začla v lednu blogovat, aby se snáze vyrovnala se smrtí matky. Terapie, která ji stála místo?

Na webu údajně našla spoustu fotek mužů ve firemní uniformě. Protože si nebyla vědoma žádného pravidla společnosti, které by to zakazovalo, rozhodla se bojovat – podala stížnost pro diskriminaci kvůli pohlaví.

Dodávám: Nosit uniformu je v USA úplně běžné. V autobusu podle oblečení poznáte, čím se kdo živí. Někdo smaží hamburgery pro Burger King, někdo dělá v nemocnici a další u letecké společnosti.

Měl zaměstnavatel právo ji vyhodit? Neměla předtím v práci problémy a tak je divné, že nedostala varování, ale rovnou padáka. Ostatně není první, kdo byl kvůli blogování propuštěn.

Známá programátorka Joyce Park (blog Troutgirl) musela opustit Friendster. Iain Murray už není vedoucí výzkumu washingtonské neziskové organizace. Steve Olafson, americký novinář, už nepíše pro Houston Chronicle. Penny Cholmondeley opustila město Nunavut, pro které dělala turistický marketing a z Polar Penny se stala Pacific Penny. Vyhazoval i Microsoft…

Zaměstnavatelé asi budou muset změnit company policy. Než to udělají, můžete si přečíst rady z nápovědy Bloggeru How Not to Get Fired Because of Your Blog. Radí tam třeba, že máte používat Web Fire Escape.