Jim Hedger napsal pro ISEDB.com článek o růstu obtížnosti SEM: …the marketing arena has been upgraded from a three-ring circus venue to a Super Bowl sized stadium.
Proč?
Úvod článku udává tři důvody, proč je oblast složitější:
- Zákazníci začínají rozumět Internetu, podobně jako firmy, které zadávají reklamu na internetu. [Ještě pořád nebo už zase? :]
- Rozšířil se IM, blogy, různé online komunity (social networking, fóra) a desktopové vyhledávání.
- Vyhledávače se mění a rozšiřují.
Zbytek podle uvedené trojice rozškatulkovaný není a skoro každý odstavec by mohl existovat samostatně, nic je nespojuje.
Nové cestičky
Jim Hedger vychvaluje vzestup firemního blogování. Komu by se taky nelíbilo snadno šířit informace, získávat na ně odezvu (od klientů) a hlavně zvyšovat každým postem link popularity homepage (česky: říkat vyhledávačům, že můj web je populární).
Taky píše, že chytří SEM konzultanti pomáhají klientům naučit se, jak využít odborná fóra a diskuzní skupiny. Každá dobrá rada od zkušených zaměstnanců posiluje značku a je v ní odkaz . [Správně. Kolik zaměstnavatelů asi podobnou činnost toleruje? Vůbec se neodvážím zeptat, kolik jich ji podporuje. Know-how přece patří pod pokličku…]
Lokální a vertikální vyhledávání
Lokálnímu vyhledávání předpovídá brzy stejnou popularitu, jaké se dnes těší Žluté stránky. Informace o poloze by měly být v patičce každé stránky (zmiňuje dokonce GPS souřadnice). Rozmach je viditelný i ve druhé oblasti, především díky objemu reklamy, která může být ve vertikálním vyhledávání cílená lépe než v obecném fulltextu.
Vracíme se tak ke katalogovému uspořádání? Pro každou oblast vlastní vyhledávač? Raděj vidím integraci výsledků ze speciálních databází do výsledků běžného hledání. (Cesta, kterou se snaží jít např. Ask Jeeves, viz Pizza Recipe.)
Odstavec věnuje dokonce vyhledávání na vlastním počítači (desktop search). To už nevěděl, o čem má psát?
Celý článek SEM Growing More Complex je zbytečně dlouhý (autor asi vůbec neškrtal) a předkládá SEM jako složitější vědu, aby to nakonec vyvrátil poslední větou: As long as spiders act like spiders and search engines continue to spider sites, finding the way to the future by following the paths of the past continues to be the best marketing plan.
Možná to není špatné shrnutí, ale stejně bych mu nedal dobrou známku.
Minulý týden vyšel v New York Times 
tomas (zav.) obsivac.cz
Toothing je bomba, bluejacking hrozba
Příznivci mobilních technologií už tuší o co jde, ale já nejsem tak velkým fandou, abych měl přehled o všech mobilních vymoženostech. Před rokem mi tak unikla zajímavá zpráva o toothingu, což je nejmíň ze dvou důvodů velká škoda.
Seznámení na jedné vlně
Zaprvé, toothing je výborný nápad, jak využít komunikační schopnosti moderních mobilních zařízení k poněkud pikantním účelům. Pomocí zařízení, které podporuje Bluetooth, je možné odesílat a přijímat anonymní zprávy. Finta spočívá v tom, že na virtuální vizitce, kterou si zařízení umí vyměňovat, místo jména uvedete krátký vzkaz. Krátce princip a účel předávaných zpráv představil např. Miloš Čermák v článku Flirt v MHD (Reflex 18/2004).
Mohl více zdůraznit fakt, díky kterému této činnosti věnovala dost pozornosti většina médií, totiž že účelem seznámení je nezávazný sex s náhodným partnerem na veřejném místě (v Británii tomu říkají dogging).
O co dobrodružnější a napínavější mohlo být přepravování se hromadnou dopravou! Místo vyhýbání se holím seniorů a stěhovacím pytlům kabelkám dam v nejlepších letech jsem mohl dychtivě lovil „spřízněný“ signál.
Že by to přešlo v rozšíření mých sexuálních zkušeností, to se nebojím (díky mojí dlouholeté známosti totiž nejsem v podobných oblastech cvičený). Kolikrát jsem si ale říkal, co to ta holka/kluk pořád s tím mobilem dělá? Oni jsou na něm někteří jedinci opravdu závislí? A přitom jsem mohl doufat, že někoho nachytám při toothingu.
Vystřízlivění
Zadruhé, mám jeden ještě lepší důvod k lítosti nad tím, že jsem o toothingu dlouho nevěděl. I když je to velká škoda, toothing je hoax neboli výmysl! Kajícně to přiznává mnohem čerstvější sloupek Miloše Čermáka Něco na zub (Reflex 15/2005). Jen nevím, za co se na jeho konci autor omlouvá, protože pochybuji, že bylo v jeho silách lépe si zprávu ověřit. Určitě by mě fascinovalo, jak snadno jsem dokázal naletět. Základ hoaxu byl pečlivě vymyšlen a autoři se dobře připravili, ale přesto ani sami nečekali, jaký budou mít úspěch.
Bluejacking, tatínek toothingu, je posílání zpráv na telefony v dosahu, které klidně můžeme označit jako spam. Nevyžádané reklamní sdělení společně s výzvou k uložení kontaktu na inzerenta budeme možná potkávat v budoucnu častěji (třeba na Kenvelo svetr).
Aktivovaný bluetooth sice „žere“ baterku, ale to je menší problém, než další potenciální nevýhody. Chytří jsou např. zloději, kterým pomáhá vyhledat auta, která se vyplatí vykrást (neberte notebook nebo aspoň moderní telefon). Kromě toho, že bluejacking může být dost otravný, může dokonce být nebezpečný. Ne, nemyslím pohlavní choroby, ale bezpečnost dat a ochranu soukromí.
Jak se rozšiřují multimediální schopnosti mobilů, může být možné posílat třeba video a jednou možná i trojského koně, který udělá místo na paměťové kartě vašeho digitálního asistenta. Nedivil bych se, kdyby už dnes bylo možné identifikovat osoby (tenhle člověk si u nás koupil svetr, pošleme mu obrázek s novým modelem) a také monitorovat jejich pohyb.
Já raději chodím s vypnutým bluetooth…